Vyjednávání o stávce odborářů v dopravě nutně muselo u mnohých z nás zanechat další pachuť ze současné české politiky. Ne snad kvůli tomu zda by jezdily, či nejezdily vlaky, tramvaje nebo
autobusy, ale proto, že odhalilo nové krátery ve fungování demokracie v naší zemi. Připomeňme historii. Obě komory parlamentu loni schválily zákon, prezident ho podepsal a od ledna se
začaly nově zdaňovat zlevněné obědy, zaměstnanecké jízdenky a další výhody vybrané části obyvatel. Tito lidé, zejména odboráři v dopravních podnicích a na železnici, si pod vedením odborových
předáků blízkých ČSSD náhle všimli, cože se to v loňském roce vlastně stalo. A tak se právě tyto odbory v předvolebním čase (!) chopily iniciativy vědomy si toho, že jejich stávka omezí
život občanů, průmyslu a celé země. Problém i úkol odborů tak získal jasné kontury. Vládu máme úřednickou a ta nemůže odborům slíbit, že její názor hladce projde dolní komorou parlamentu. A když už
prošel (díky hlasům spasitelů odborářských požadavků z ČSSD a KSČM), že dopadne stejně dobře v Senátu, kde jsou síly rozloženy výrazně jinak než v poslanecké sněmovně. Místo jasného
odmítavého postoje vlády jsme se nad to stali svědky taškařice, kdy se vláda ujala role aktivního vyjednavače odborových zájmů. Navíc se ještě nově podlézavě přidali lidovci připraveni ve
sněmovně při novém projednávání zdanění zaměstnaneckých výhod přehlasovat senátní veto. A fraška za halasné propagandy Paroubkových šiků dále gradovala. Odboroví šéfové pak přišli na
to, že zákon musí podepsat ještě také prezident. A tak vládní šašek - rozuměj úřednická vláda, vzniklá díky podzimnímu zrušení voleb ze strany ČSSD - dorazil do předpokoje prezidentské kanceláře.
Tam se zatím zarazil. Naštěstí!
I tak jsme ale v české politice dál. Dál na cestě k novému státnímu zřízení - odbory vládnou a vláda pro ně vyjednává.
